Výroky státníků
Mezi argumenty pro zavedení školného se nedávno objevil svérázný pohled prezidenta: „Považuji studium ne na základní nebo na střední škole, ale studium na vysoké škole zadarmo za parazitování studentů na zbytku naší společnosti“, k čemuž se přidal ministr školství: „Já systém bez školného považuji za sociální nespravedlnost. Protože paní u pokladny, kterou potkáváme v marketu, platí ze svých daní vysokoškoláky, kteří pak budou mít díky ní mnohem vyšší příjmy. Klempíř, který se živí svýma rukama a leze v mrazech po střechách, tak také platí studenty, kteří pak budou mít mnohem vyšší mzdu než on. Rodina, která má tři děti, které nejsou pro vysokoškolské studium nadány a nedostanou se tam, tak také platí vysokoškolské studenty. To je asociální, pan prezident říká parazitující, já s tím souhlasím.“ Potud slova státníků.
Příspěvek „parazita“
Pojďme si tedy míru parazitování odhadem spočítat. V jedné z podkladových studií MŠMT pro reformu VŠ vzdělávání najdeme odhad časového vývoje průměrné hrubé měsíční mzdy pro středoškoláky, pro absolventy bakalářského studia a vyšších odborných škol (VOŠ), a pro absolventy magisterského studia (v cenách roku 2007). Jsou to jen nejisté odhady, ale protože z nich vychází MŠMT ve svých argumentacích, použijme je též. Součtem získáme celkovou hrubou mzdu, kterou příslušníci těchto tří kategorií vydělají za svůj život. Přibližně to dělá 14,1 mil. pro středoškoláky, 15,8 mil. pro bakaláře a absolventy VOŠ a 21,9 mil. pro magistry. Z těchto částek pak najdeme odhad pro celkovou daň z příjmu a pro celkové odvody na sociální a zdravotní pojištění (v součtu za tzv. odvedené zaměstnancem a tzv. odvedené zaměstnavatelem). Dohromady tak příslušníci těchto kategorií přispějí do společného měšce částkami 8 mil. středoškolák, 9,4 mil. bakalář a 13,2 mil. magistr. Rozdíl je tedy cca 1,4 mil. u bakaláře a cca 5,2 mil. u magistra, o které za život přispějí více do společného oproti středoškolákovi (v cenách roku 2007).
Kolik stojí vzdělání
Tato čísla lze srovnat s tím, kolik vysokoškolské vzdělání stojí. Podle údajů na stránkách MŠMT dělá položka vysokého školství v roce 2012 celkem 21,2 mld. Kč a na vysokých školách studuje 330 tis. studentů. Jeden rok studia tedy vyjde na cca 64 tis. Kč. Tím pádem by tříleté bakalářské studium přišlo na cca 192 tis. Kč a pětileté studium magistrů na cca 320 tis. Kč. To jsou částky, které odpovídají cca 14 % toho, oč do společného vloží víc bakalář a 6,2 % toho, oč vloží víc magistr oproti vkladu středoškoláka (podíl bude ještě nižší, pokud uvážíme, že jsme mzdy počítali v cenách roku 2007 a náklady na studium v dnešních cenách). O nějakém parazitování tu nemůže být žádná řeč. Pokud by se tedy naši státníci chtěli vyjadřovat ke vztahům mezi jednotlivými skupinami, spíše by mohli dospět k závěru, že vysokoškolští absolventi v rámci normální solidarity přispějí paní prodavačce či panu klempíři na doktora.
Jiné argumenty
Pro případné zavádění školného je tedy třeba hledat jiné argumenty. Jedním z nich je, že placení školného povede studenty k vyvíjení vyššího tlaku na kvalitu, kterou budou od svých škol vyžadovat. Má to svou logiku - podle hesla „co nic nestojí za moc nestojí“ by platící zákazníci měli hledat a vyžadovat kvalitu spíš tam, kde si zaplatí, než tam, kde něco dostanou zdarma. Ovšem pokud mohu soudit podle zkušeností kolegů učících na soukromých školách, poptávka platících studentů je spíš po co nejsnazší cestě k diplomu než po kvalitnímu vzdělání. Platící zákazníci na jedné z našich největších soukromých vysokých škol však zřejmě nedostávají kvalitu, na kterou mají nárok - třebaže vzdělávací podnik skvěle prosperuje (viz zpráva Akreditační komise). Efektivní tlak na kvalitu se zřejmě jako argument pro školné také nedá použít.
Podfinancování a dluh
Posledním argumentem je nutnost řešit podfinancování vysokého školství. Náklady na studenta již několik let klesají a zadlužující se stát má jiné výdajové priority. To je legitimní argument, ale měl by poctivě znít od začátku, bez pohádek o parazitech a bez planých verbálních projevů o podpoře vzdělání. Při deficitu 105 mld. a výdajích státního rozpočtu 1189 mld. je 8,8 % státních výdajů na dluh, proporčně vzato u výdajů na VŠ vzdělávání to tedy dělá cca 1,9 mld. Kč na dluh. Stát toto chce přenést na studenty - kdyby každý dal 10 tisíc za semestr, měly by školy ročně přes 6 mld. k dobru. To je ovšem horní limit (zatím), dá se předpokládat, že pokud by školy dostaly zelenou k vybírání školného, ne všechny by sáhly k tomuto limitu. Spíše by to byl stimul k diverzifikaci - některé by se zaměřily na lukrativní či atraktivní obory, kde by studenti byli ochotni platit vyšší částky, jiné by se soustředily třeba na příjmy z výzkumné činnosti a po svých studentech by nechtěly ani tak peníze jako spíš tvrdé nasazení a tvůrčí přístup.
Droga zdarma
Má to však další háčky. Jakmile by se školné zavedlo, nějaký horní limit by snadno mohl přestat být tabu. Problémy se státním rozpočtem by se řešily mj. zvyšováním stropů na školné. Zkušenost z Anglie (vzrůst od 2004 do 2012 z 3 tis. GBP/rok na 9 tis. GBP/rok) ukazuje, jak je to snadné. Velmi rychle by to vedlo k situaci, kdy by bylo nutné se kvůli školnému zadlužovat. Věcný záměr zákona o finanční pomoci studentům s tím už počítá: stát by měl garantovat studentům půjčky na školné i na část životních nákladů. Po dobu studia by za ně stát platil úroky - každému kdo si půjčí. Bez ohledu na studijní výsledky a bez ohledu na sociální situaci. Mně se tento přístup ale nelíbí. Dávat studentovi půjčku zadarmo mi přijde stejně ušlechtilé jako dávat mu drogu zadarmo. Myslím, že kultura zadlužování je z dlouhodobého pohledu špatná, třebaže by občas nějaký problém krátkodobě řešila. Učit mladé lidi jak je to snadné, považuji za špatné.
Jak se školným?
Osobně nejsem v principu proti školnému, ovšem mělo by spolu s podporou studentů fungovat na jiných principech. Domnívám se, že podle předem stanovených priorit by měl být určitý počet studijních míst daných oborů zdarma. Přístup ke studiu zdarma by měl být založen na studijních výsledcích (např. podle státních maturit či podle jinak objektivně měřených předpokladů). Škola by dostala zaplaceno i za studium dalších studentů nad tyto počty, pokud ti by si na něj přispívali určitým procentem ze svého. Finanční podpora studentů ze strany státu by pak neměla být plošná, ale vázaná na sociální podmínky a případně i studijní výsledky. Ovšem to by zřejmě znamenalo poměrně důkladné přepsání obou návrhů nových zákonů. Je otázka, zda je u nás k něčemu takovému dostatek vůle.
