Ministr školství má od vlády domácí úkol na podzim donést na stůl věcný záměr nového vysokoškolského zákona. Tedy nezáviděníhodné téma, které přežilo již několik ministrů školství. Většina tuší, že naše vysoké školství není na optimu, ale máte-li tam něco změnit, musíte přimět řadu lidí, aby vystoupili ze své zóny komfortu. To dělá rád málokdo. Máte tak postaráno o většinou velmi inteligentní a velmi sebevědomé protihráče (mimochodem, právě jsem se dočetl v Nature, že 94 % vysokoškolských pedagogů se považuje za nadprůměrně schopné vysokoškolské pedagogy), kteří vám žádný přehmat neodpustí.

Nebudu se tu věnovat dvěma tématům, která jsou politicky nejvýbušnější, tedy otázce školného a otázce vlivu správních rad (v poslední verzi diskutovaného věcného záměru pro uklidnění přejmenovaných na „rady vysoké školy“; před časem jsem tu na toto téma psal) a zmíním se tu o dvou jiných, která jsou poněkud v ústraní, ale svou důležitost mají též.

Diverzifikace a "výzkumné školy"

Nový vysokoškolský zákon má školy diverzifikovat. Místo toho, aby všechny aspirovaly na to být univerzálními univerzitami, které chtějí zároveň vzdělávat masy rozličně talentovaných studentů a též posunovat hranice poznání, každá škola by měla mít možnost se vyprofilovat jinak. Jen některé z nich by přitom měly být „výzkumné“, tj. mít těžiště činnosti ve výzkumu. Od toho by se pak měl odrážet režim jejich činnosti i způsob financování.

 Mají tu ale být „výzkumné univerzity“ nebo „výzkumné fakulty“? Pro první variantu by mluvila tendence zjevná v návrzích zákona - více posilovat centrální management škol na úkor dosavadní značné autonomie fakult. Pro druhou současná výrazná heterogenita většiny našich kamenných univerzit a odpor vůči glajchšaltování rozličných fakult. Přesnou odpověď přitom zřejmě neznají ani sami tvůrci návrhu zákona, ani politici, kteří budou jednoho dne nový zákon prosazovat (např. premiér Nečas na Akademickém sněmu AVČR loni v prosinci zmiňoval obě možnosti). Volba jedné z těchto variant bude mít přitom značný dopad na strategie jednotlivých hráčů.

Výzkumná univerzita

Režim „výzkumná univerzita“ se silným centrálním vedením by odpovídal některým tendencím ve světě. I tam, kde se prochází změnami tímto směrem, to budí odpor - nicméně při citlivém přístupu se to dá zvládnout. Takovým procesem prochází dnes např. univerzita v dánském Aarhusu. Na našich školách to budí obavy z několika důvodů. Fakulty, které aspirují na to být výzkumné, často tvoří menšinu na mnohem mohutnějších univerzitách. Takové fakulty se poněkud děsí toho, že by měly být pohlceny a unifikovány s prostředím, od kterého čekají spíš snižování standardů a větší moc centra, které podle jejich názoru často přerozděluje prostředky nepříliš transparentním způsobem. Na těch ostatních fakultách by pak mohla budit úděs představa, že budou podléhat režimu obvyklému na fakultách výzkumného typu, tedy podobnému spíše režimu vrcholových sportovců: mohla by je čekat každodenní tvrdá soutěž o výzkumné projekty a o prvenství v nových objevech, které musíte prezentovat v co nejlepších světových časopisech; kdo nestíhá, musí z kola ven. Pokud by pak ke kritériím zařazení univerzity mezi výzkumné patřil např. poměr financování z výzkumu k financím za studenty, okamžitě by to vyvolalo tlak ze strany výzkumných pracovišť na snižování počtu studentů na těch fakultách, které toho výzkumu moc nedělají.

"Federace" fakult

Režim univerzita coby volná federace fakult, z nichž některé fakulty mohou být „výzkumné“, by spíš odpovídal současnému stavu. Pokud bych to poněkud přehnal, v řadě případů se fakulty (a někde i katedry) cítí jako firmy hospodařící s jasně alokovatelnými zdroji, přičemž rektora považují za toho, kdo jim zdobí promoce, podepisuje diplomy a v případě problému školy by měl jít sedět. Tam, kde rektor má o něco větší moc nad financemi, to často řada pracovišť pociťuje jako nežádoucí přerozdělovací zásah centra do jejich autonomie. Každé další posílení rozhodovacích pravomocí centra vnímají jako velké nebezpečí.

Proti „federálnímu“ modelu mluví to, že veřejnost i studenti považují danou univerzitu za jeden subjekt a vcelku oprávněně jim není nic do jejích vnitřních tahanic. To, že fakulta A má naprosto odlišnou firemní kulturu od fakulty B téže univerzity, navenek moc dobře nepůsobí. Navíc ty vnitrouniverzitní tahanice zaberou dost času a energie, které by se daly využít lépe. To by ovšem předpokládalo schopného osvíceného vladaře, o jehož existenci panují pochybnosti.

Profesoři, docenti...

Druhá problémová otázka z domácí úlohy pana ministra, kterou tu zmíním, není podle mého názoru tak závažná, ale je zajímavá pro emoce, které budí. Mají být „profesor“ a „docent“ doživotní kvaziaristokratické tituly, nebo spíš označení funkčních míst dané vysoké školy? Na rozdíl od první otázky, na niž dodnes hledám odpověď, v této věci mám názorově celkem jasno a přikláním se k původním verzím návrhů nového zákona: mělo by jít o označení funkčních míst. Klidně byste se mohl stát profesorem na univerzitě v Mělkém Brodě, ale pro Karlovu univerzitu už byste nejspíš profesor nebyl. Řada mých kolegů je ovšem opačného názoru a argumentují, že zákon by měl udílení těchto ctihodných titulů náležitě regulovat a po udělení garantovat jejich doživotní univerzální platnost. Tak jak velí tradice a dosavadní blahá praxe.

Jak to chodí dnes

Jaká že ta blahá praxe je? Pro ty čtenáře, kteří to dočetli až sem, nejsou z vysokoškolského prostředí a mají pevné nervy, to stručně shrnu. Některé univerzity mají  výsadu profesory navrhovat (jmenuje je prezident při aktu, který si nezadá s udílením šlechtických titulů mocnářem). Výsadu (akreditaci) dostanou ty školy, které už dostatek profesorů mají, takže je to trošinku zacyklené. O návrhu rozhoduje vědecká rada dané školy v tajném hlasování. Samozřejmě by se její členové měli řídit především podle vědeckých a pedagogických výsledků kandidáta, ale když hlasujete tajně, zkuste to zkontrolovat. Když to vyjde, dostane návrh prezident a z kandidáta se stává potenciální cenná komodita pro ty vysoké školy, které profesora dosud nemají. Když ho získají, rostou jejich šance něco si zakreditovat. S akreditovanými obory mohou přijít studenti a s nimi peníze, takže zaplatit si takového profesora se vyplatí. Škole i profesorovi - proč ne i na několika školách. Když už začalo být nápadné, že existují profesoři s celkovým úvazkem vyšším než 3 na čtyřech a více školách, začala se hledat řešení, co s tím. Protože jsme mistři na byrokracii, zavedli jsme loni zákonem registr profesorů a docentů, který bude jejich rozložení evidovat tak, aby se na akreditace dal využít každý jen jednou.

Tím ovšem využití vzácné komodity nekončí. Ministerstvo školství nedávno přišlo s chvályhodnou iniciativou platit školy nejen podle počtu studentů, ale i podle kvality. Myšlenka krásná, drobný problém ovšem je, jak dokáže MŠMT tuto kvalitu měřit. Přestože podle současného zákona může ministerstvo delegovat své zástupce do státnicových komisí a v principu by mohlo sbírat a třídit reporty svých zástupců ze státních zkoušek - tedy kontroly na výstupu, nedělá to. Místo toho zavádí různé „ukazatele“ kvality a výkonu. K nim má patřit též „kvalifikační struktura“, tedy počty docentů a profesorů. Ano, mít profesory se opět vyplatí - a pokud se pracovníkům z vaší školy nepodaří zprofesorovat na některé z našich věhlasných škol s profesorskou akreditací, není nic ztraceno. Mnohým se osvědčilo odjet za tímto účelem na zahraniční pracoviště a nechat si udělit titul třeba od univerzity z Vyšných Bedárov.

Funkční pozice

Profesor a docent coby označení funkčních míst příslušných k dané škole je mému myšlení bližší. Na lepších vysokých školách budou mít vyšší standardy na jejich obsazování než na těch horších. Která škola je která nebude zas tak těžké odlišit - zjistit vědecký výkon jejích profesorů i jejich světový citační ohlas je dnes otázkou několika málo minut. Pokud by akreditační komise hleděla spíš na tyto standardy než na počty otitulovaných, o skutečné kvalitě by jí to řeklo víc. Budou-li si chtít na univerzitě v Mělkém Brodě platit jednoho profesora nebo si jich "vyrobí" padesát, zákon regulovat nebude. Kritéria takovýchto profesorských jmenování a jejich dodržování by ovšem byla pod dohledem a pokud by nebyla dostatečně tvrdá, nijak by to škole aspirující o statut "výzkumné" nepomohlo. Kdyby chtěl mělkobrodský profesor přejít na jinou školu, musel by si tam profesorskou pozici vydobýt znovu - pokud by tedy Mělký Brod nedržel takový standard, že by jej i nová škola uznala.

Ovšem něco takového by znamenalo takové nabourání našich tradic, že jen málokdo je ochoten se s tím smířit. Ostře se proti tomu ohradila i Rada vysokých škol na svém sněmu minulý čtvrtek. Přežije-li téma reformy VŠ svého dalšího ministra, uvidíme zanedlouho.